Amputovaní na trampolíně aneb Jaký byl fitness den

Kolem 10. hodiny jsme zahájili den plný cvičení, potu a především dobré nálady.
Na úvod si vzala první hodinu Šárka. Pomocí pomalého tempa s myšlenkou Pilates jsme svoje těla připravili na celodenní zátěž, naučili se správně dýchat, protáhli a nastimulovali svaly do vzpřímeného držení, aby si nás po krátké přestávce vzala do parády Nina. Ta už byla o něco akčnější. Cvičení na bosu zvládne prý každý. „Pořádně posílit břišní svaly!“ znělo tělocvičnou. „Potřebujeme to všichni jako sůl!“

 Takže po dvaceti minutách pálení v oblasti břicha jsme dostali povel „vztyk“. A bohužel to nebyl povel pro konec cvičení. Ne, ne. Následovalo dalších 20 minut balancování na nestabilní polokouli. Všichni si ale dokázali, že to jde. I ti, kteří se báli. A to také díky přítomnosti vyrovnaného počtu fyzioterapeutů a protetiků, kteří se rozdělili tak, že každý amputovaný odvážlivec k sobě dostal sparing partnera, který mu pomohl ve chvílích nestability. Nina se do cvičení tak nadchla, že jsme ji nakonec museli uprosit, aby zavelela „konec“ a my mohli vyrazit do nedaleké pizzerie na grilované masíčko. To byla mňamka… Někteří tam dokonce chtěli zůstat a ládovat se až do večera. Ale to NE!
Měla jsem vymyšlený další program a přes to vlak nejede :).

Tak se stalo, že už kolem 14. hodiny byli všichni zpocení a dřeli na kruhovém tréninku. To byla makačka! První kolo v tělocvičně – 8 stanovišť, další kolo na strojích. Ale i to se s protézou všechno dá zvládnout. „Úžasný pocit, že to jde, co?“ Věta, kterou bylo slyšet během celého dne snad stokrát.

 Během odpoledne se zatáhlo, sluníčko se schovalo, a tak tu byl další nápad. Co tahle si zlepšit náladu na trampolínách? „Cože? My s protézou a na trampolínu? To je snad vtip?“ Ale nebyl. Na fitness den byl totiž pozván sám mistr všech trampolín Jirka! A ten slovo „nejde“ prostě nezná. A tak už v 16 hodin měl každý přítomný pod sebou trampolínu, v uších slyšel písničky od skupin jako je Abba, Queen apod. a tělo se mu houpalo do rytmu. Tedy vlastně tělo mu lítalo nahoru dolů, jak Jirka pokřikoval. Tedy ten nikomu nedá nic zadarmo. U něj se platí vlastním potem…

Po skoro hodině dřiny a drilu nám konečně oznámil, že zas takové bábovky nejsme. To byla ta největší pochvala za celý den. A na video se můžete podívat na konci tohoto článku!
No a co pak? Po každé dobře vykonané práci musí přeci přijít odměna. A jaká by to byla odměna, kdyby to nevonělo, dobře nechutnalo a bylo neuvěřitelně nezdravé   – vlastnoručně opečené buřty s chlebem a hořčicí, to neodolá skoro žádný Čech.

Byl to prostě den, který naplnil všechny naše smysly. Všichni se smáli, povídali a měli úžasný pocit, že pro sebe něco udělali.
A co my, fyzioterapeutky? Nám se splnil záměr celé akce… Všichni bez rozdílu si přeci můžou zacvičit!
Tak zas příště u další akce plné cvičení!
 

autor Hanka Kohoutová  

Protetický minimag